Karel Nepraš | životopis

 

Narodil se 2.dubna 1932 v Praze, kde trvale žil a působil a kde také 5. dubna 2002 zemřel.
1948-1951 - Absolvoval pražskou Keramickou školu, kde navázal trvalé přátelství se se svým spolužákem, pozdějším malířem Bedřichem Dlouhým.
1952-1957 - Studoval na pražské AVU, v sochařském škole prof. J. Laudy kde se sblížil s kolegou Janem Koblasou a vedle B. Dlouhého, který studoval u prof. K. Součka, se spřá­telil rovněž s Jaroslavem Vožniakem z ateliéru prof. V. Silovského (od r. 1954). Tak vznik­lo jádro jakési dadaisticko- surrealistické skupiny, patrně vůbec prvního nonkonformního uměleckého seskupení, jež reagovalo na absurdní domácí společenskou realitu. Vyvíjelo činnost nejenom ve výtvarné, ale i v divadelní, literární a hudební sféře. Její první vystoupe­ní (1. malmuzherciáda) proběhlo již 19. 12. 1954. Později (1957) bylo sdružení pojmenová­no Šmidrové (nazváno podle komické figury policajta z dětského loutkového filmu). Důleži­tou postavou skupiny vedle výtvarníků byl zejména hudební skladatel Rudolf Komorous. Se šmidry byli posléze spojováni např. i Aleš Veselý či Čestmír Janošek a počátkem 60. let se stal členem hnutí rovněž teoretik umění Jan Kříž.
2. pol. 50. let Karel Nepraš již za doby studia na AVU nastupuje na českou uměleckou scénu jako kreslíř. Zvláštní charakter jeho kresleného humoru byl v mnohém výrazem teh­dejšího dobového existenciálního cítění a současně již i projevem autorova osobitého, až sarkastického vidění lidského tématu -např. kresba Malá surovost (1959). Svou poetikou „divnosti" již tyto práce do značné míry současně spadají do sféry tzv. české výtvarné grotes­ky. Právě K. Nepraš patřil posléze k jejím podstatným představitelům. V letech 1958-1959 vytvořil ve stejném duchu rovněž ilustrace ke stěžejním literárním dilům F. Kafky. V tomto období vznikly i první jeho plastiky. které poukazuji také na autorův vztah k Giacomettimu (postavy jako Stojící I. II., oba 1959).
1960 - Uskutečňuje se první samostatná veřejná výstava umělcových prací (v Divadle ROKOKO v Praze). Karel Nepraš se v ateliéru Jana Koblasy vůbec po prve setkává se svým životním přítelem Janem Steklíkem. V následném roce (1961) proběhla první jejich společ­ná výstava (výstavní siň Za pasáži v Pardubicích).
1962 - Vznikla první Neprašova výtvarná realizace v architektuře, zábradlí kněžiště koste­la sv. Petra a Pavla v Jedovnici u Blanska. Spolu s nim se na umělecké výzdobě interiéru kostela podíleli Mikuláš Medek a Jan Koblasa.
1963 - Pravděpodobně v tomto roce zakládají Karel Nepraš a Jan Steklík proslulou Křižov­nickou školu čistého humoru bez vtipu a stávají se jejimi řediteli. Jednalo se o relativně širo­ké tvůrčí seskupení značného dosahu. Jeho jádro tvořily významné umělecké osobnosti jako Neprašova žena, grafička a sochařka Nada Plíšková, malíři Rudolf Němec, Otakar Slavík, Zbyšek Sion či Olaf Hanel. Dále např. Eugen Brikcius, Petr Hampl, básník Andrej Stankovič, překladatel Paul Wilson, anebo výtvarní kritici Ivan a Věra Jirousovi. Křižovnickou školu, s níž úzce komunikovaly i další osobnosti, např. z oblasti mladé literatury 60. let (I. Wernisch, P. Kabeš atd.) navzájem nespojovala nějaká jednotná umělecká idea, ale spise potřeba tvůr­čiho dialogu. Ten byl veden, což je pro křizovniky charakteristické, především v inspirativním

Narodil se 2.dubna 1932 v Praze, kde trvale žil a působil a kde také 5. dubna 2002 zemřel.


1948-1951 - Absolvoval pražskou Keramickou školu, kde navázal trvalé přátelství se svým spolužákem, pozdějším malířem Bedřichem Dlouhým.

1952-1957 - Studoval na pražské AVU, v sochařském škole prof. J. Laudy, kde se sblížil s kolegou Janem Koblasou a vedle B. Dlouhého, který studoval u prof. K. Součka, se spřá­telil rovněž s Jaroslavem Vožniakem z ateliéru prof. V. Silovského (od r. 1954). Tak vznik­lo jádro jakési dadaisticko-surrealistické skupiny, patrně vůbec prvního nonkonformního uměleckého seskupení, jež reagovalo na absurdní domácí společenskou realitu. Vyvíjelo činnost nejenom ve výtvarné, ale i v divadelní, literární a hudební sféře. Její první vystoupe­ní (1. malmuzherciáda) proběhlo již 19. 12. 1954. Později (1957) bylo sdružení pojmenová­no Šmidrové (nazváno podle komické figury policajta z dětského loutkového filmu). Důleži­tou postavou skupiny vedle výtvarníků byl zejména hudební skladatel Rudolf Komorous. Se šmidry byli posléze spojováni např. i Aleš Veselý či Čestmír Janošek a počátkem 60. let se stal členem hnutí rovněž teoretik umění Jan Kříž.

Karel Nepraš2. pol. 50. let - Karel Nepraš již za doby studia na AVU nastupuje na českou uměleckou scénu jako kreslíř. Zvláštní charakter jeho kresleného humoru byl v mnohém výrazem teh­dejšího dobového existenciálního cítění a současně již i projevem autorova osobitého, až sarkastického vidění lidského tématu -např. kresba Malá surovost (1959). Svou poetikou „divnosti" již tyto práce do značné míry současně spadají do sféry tzv. české výtvarné grotes­ky. Právě K. Nepraš patřil posléze k jejím podstatným představitelům. V letech 1958-1959 vytvořil ve stejném duchu rovněž ilustrace ke stěžejním literárním dilům F. Kafky. V tomto období vznikly i první jeho plastiky. které poukazuji také na autorův vztah k Giacomettimu (postavy jako Stojící I. II., oba 1959).

1960 - Uskutečňuje se první samostatná veřejná výstava umělcových prací (v Divadle ROKOKO v Praze). Karel Nepraš se v ateliéru Jana Koblasy vůbec poprvé setkává se svým životním přítelem Janem Steklíkem. V následném roce (1961) proběhla první jejich společ­ná výstava (výstavní síň Za pasáží v Pardubicích).

1962 - Vznikla první Neprašova výtvarná realizace v architektuře, zábradlí kněžiště koste­la sv. Petra a Pavla v Jedovnici u Blanska. Spolu s ním se na umělecké výzdobě interiéru kostela podíleli Mikuláš Medek a Jan Koblasa.

1963 - Pravděpodobně v tomto roce zakládají Karel Nepraš a Jan Steklík proslulou Křížov­nickou školu čistého humoru bez vtipu a stávají se jejími řediteli. Jednalo se o relativně širo­ké tvůrčí seskupení značného dosahu. Jeho jádro tvořily významné umělecké osobnosti jako Neprašova žena, grafička a sochařka Naďa Plíšková, malíři Rudolf Němec, Otakar Slavík, Zbyšek Sion či Olaf Hanel. Dále např. Eugen Brikcius, Petr Hampl, básník Andrej Stankovič, překladatel Paul Wilson, anebo výtvarní kritici Ivan a Věra Jirousovi. Křižovnickou školu, s níž úzce komunikovaly i další osobnosti, např. z oblasti mladé literatury 60. let (I. Wernisch, P. Kabeš atd.) navzájem nespojovala nějaká jednotná umělecká idea, ale spíše potřeba tvůr­čiho dialogu. Ten byl veden, což je pro křizovníky charakteristické, především v inspirativním prostředí českých hospod. Křižovnická škola přežila i normalizační éru a v určité zúžené podobě s jedním ředitelem, ale s některými významnými novými příznivci, jako jsou zahra­niční umělci Annegret Heinl a Ben Patterson, existuje dodnes.

1. pol. 60. let - Autorova sochařská tvorba se odvíjela na bázi informelu. Vznikly jeho bron­zové a ocelovo-měděné reliéfy, ale i povýtce existenciálně cítěné plastiky, např. na téma Kafkova Zámku (1963) nebo Portrét Řehoře Samsy (1964). Pokračuje rovněž v kreslířské a ilustrační činnosti. Vytváří cykly kreseb jako Labyrint světa (1956-1961). Pohřební písně (1962) či Operace (1962-1963). Vytváří ilustrace k Berenice A. E. Poa. Své kresby a ilustra­ce začíná publikovat v brněnském časopise Host do domu. Od 60. do 80. let vzniká také katalog Cyklus lidských neštěstí.

1964-1965 - Nepraš vytváří své první červené Hlavy a Dialogy. Spolu s obludnými mon­strozními figurami Moroy z roku 1965 (Moroa je fantomatická postava šmidrovského romá­nu sepsaného již v roce 1958), koncipovanými z trubek, drátů, textilu, punčoch atd. před­stavují důležitý odrazový bod z pohledu celého dalšího autorova, hlavně sochařského díla, které se i v následných letech dále výrazově vyhraňovalo a rozvíjelo s objevováním či tvůr­čím zhodnocováním nových materiálů, technik a technologií.

1969-1971 - Umělec se zúčastnil Mezinárodního sympozia prostorových forem v Ostravě (1969), kde pro sebe objevil nový sochařský materiál litinu. 

Karel Nepraš 

Výsledkem sympozia byla jed­na z jeho vůbec nejvýznamnějších sochařských kompozic, Rodina připravená k odjezdu, která využívala i určité jednoduché pohybové mechanismy. Socha, která mimo jiné působi­vě vyjadřovala absurditu doby nastupující komunistické normalizace, byla odvezena z par­ku z centra Ostravy a z úředního příkazu na počátku 80. let zničena. Ve spolupráci s archi­tektem P. Kupkou vytvořil hliníkový reliéf do podchodu v Praze na Můstku, (1969-1971), který je od rekonstrukce místa na poč. 90. let nezvěstný. Po řadě výstav doma i v zahraničí proběhla výstava autorovy tvorby ve Špálově galerii v Praze, která se stala na dlouhou dobu jeho poslední veřejnou prezentací. Ještě 1971 ovšem na Mezinárodním sympoziu kerami­ky v Hradci Králové vytvořil dvě porcelánové keramiky. K tomuto materiálu se pak novým způsobem vrátil v 90. letech,

70. a 80. léta - Autorova tvorba díky normalizaci ztratila na intenzitě. Místo volné tvorby u něho zaujalo restaurování, jímž se živil. Přesto však vznikla celá řada jeho pozoruhodných děl. Zejména cyklus Portréty. Jedná se o asambláže, o kompozice koncipované z různých technických prvků a předmětů (gumové hadice, nádoby...), které představují konkrétní oso­by. Tento trend k „portrétu" vrcholí v serii Hlav-fontán z 80. let, které jsou tvořeny z kame­ninových odpadních rour, litiny a instalatérského materiálu.

1987 - Díky intervenci malíře Jiřího Sopka je Neprašovi umožněna účast na Veletrhu umění v Basileji. Autor se vrací k intenzivní umělecké činnosti. Následně např. vytváří první verze Sněhurky a sedmi trpaslíků (1988). Na sklonku 80. let pak ilustruje knihu L. Klímy Utrpení knížete Sternenhocha (ed. Paseka, 1990) a poté vzniká celá řada ilustrací např. pro Nakla­datelství Franze Kafky. Na přelomil 80.a 90. let také vytváří balustrády schodištního prosto­ru Lichtenštejnského paláce, včetně figurálních patníku před jeho fasádou.

1990 - Je povolán k pedagogické činnosti na AVU v Praze( 1990), kde v letech 1991-2002 působí jako profesor. V roce 1990 vzniká i jedna z jeho charakteristických monumentál­ních kompozic Zeď nářků.

Karel Nepraš90. léta - V sochařské tvorbě K. Nepraš plně využívá svých tradičnich materiálů, zejména kameninových rour, trubek, kohoutků a vrací se také k porcelánu.

1993-1994 - Začíná spolupráce umělce se zlínskou galerií, jejíž první devizou se stala roz­měrná kompozice Dialog VIII. (Hromosvod), kterou vytvořil v rámci sympozia Prostor Zlín 94 -původně v parku M. Horákové v centru města a nyní v prostoru před Alternativou-kul­turním institutem Zlin. V 1. pol. 90. let se K. Nepraš zúčastnil keramického sympozia v Lou­nech, kde navázal důležitý kontakt s keramikem Ivanem Jelínkem. Od té doby se datují čet­né jeho kompozice z elektoporcelánu. Např. řada reliéfu (Temelín, Vysychající krajina), ale i série bust nebo cyklus záchodů.

1999-2002 - Účast na sympóziu v Greizu, kde vznikají autorovy monumentální litinové figury. Poté další rozměrné figurativní kompozice závěrečného tvůrčího období, s využi­tím litiny a instalatérských trubek Kráčející Sedlci, Stojíci (Egypt-Giacometti-Nepraš) či Sou­tok Labe s Vltavou.

- Na konci 90. let vyhrál výtvarnou soutěž na realizaci pomníku Jaroslava Haška v Praze na Žižkově. Tento Haškův jezdecký pomník byl však dokončen až po umělcově smrti, jeho dce­rou Karolínou Neprašovou v roce 2005.

Karel Nepraš zemřel 5. dubna 2002 v Praze.

Karel Nepraš

Malá surovost

Karel Nepraš

© 2012 - Karolína Kračková Neprašová - kneprasova@seznam.cz | webdesign - Kryštof Doležal